Vyprávět Itálii | Benátský diář: Kupci od Rialta
1341
post-template-default,single,single-post,postid-1341,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,vertical_menu_enabled,qode-title-hidden,qode_grid_1300,side_area_uncovered_from_content,qode-content-sidebar-responsive,columns-4,qode-theme-ver-17.2,qode-theme-bridge,disabled_footer_top,disabled_footer_bottom,qode_header_in_grid,wpb-js-composer js-comp-ver-5.6,vc_responsive

Benátský diář: Kupci od Rialta

Odcházela jsem brzy ráno. Zabouchnout a zamknout dveře od bytu, od domu, a nakonec ozdobnou kovovou mříž, která mě dělila od kanálu San Lorenzo. Bylo tiché jarní ráno, voda hladká jako na rybníku, jakoby si moře dávalo oddych od svých věčných povinností. Gondoliéři ještě nepřišli do práce a jejich prohnuté skořápky stály nehybně na hladině, přivázané lodním uzlem o nejbližší pachole. Hledám nějaký bar, kde si můžu dát obvyklou kávu. Ten na náměstí Santa Maria Formosa ještě neotevřel, ale určitě budu mít štěstí u Rialta, kde touto dobou začíná pulsovat rybí a zeleninový trh. Je cílem mé dnešní ranní vycházky. Hodinky ukazují půl osmé a slunce začíná probleskovat mezi domy.

Rialto byl jediný dřevěný most přes Velký kanál

V uličce přede mnou se zvedá hlavní benátský most, po staletí jediný, který spojoval dvě hlavní části Benátek: oblast svatého Marka a Rialta. Do konce 16. století byl dřevěný a často se musel opravovat. Svědectví o tom, jak vypadal, nám zanechal malíř Vittorio Carpaccio na plátně Zázrak relikvie Kříže na mostě Rialto o rozměrech takřka 4 x 4 metry. Obraz pro benátské bratrstvo svatého Jana Evangelisty namaloval Carpaccio kolem roku 1495 a svým smyslem pro detail vytvořil fantastický dokument své doby (na úvodním obrázku).  Starý most se tvarem podobá dnešnímu kamennému, ale ti (včetně členů bratrstva v bílých hábitech), kteří se tehdy snažili přejít na druhou stranu, museli nahoře překonat dřevěné desky jako na nějaké lávce bez zábradlí. Úctyhodný výkon zvláště v situacích, kdy na Rialtu bylo přeplněno.

A to bývalo vlastně pořád, neboť oblast v srdci Benátek na Velkém kanálu (Canal Grande) se stala centrem obchodu. Směňovalo se zde všechno, co z velkých lodí k mostu dopravily menší plavidla. Šlo většinou o vzácné zboží z Orientu, o koření a látky, které putovaly do nedalekých skladů, aby odtud pokračovaly do nejrůznějších destinací na starém kontinentě. Obchodníci si na své pulty nosívali hotovost, ale pak někdo přišel s geniálním nápadem obchodovat s penězi virtuálními, a první banka byla na světě. I před pěti sty lety mohla taková banka zkrachovat, zbankrotovat, doslova mít banco rotto – rozbitý obchodní pult. Čas pro směňování a uzavírání obchodů určoval zvon kostela San Giacomo di Rialto, který ohlašovat začátek a konec místní burzy. Jde o nejstarší benátský kostel s velkými hodinami na průčelí a zastřešeným vchodem.

Rybí a zeleninový trh – Mercato di pesce ed erberia

V těsné blízkosti bývalého obchodního centra je dodnes rybí a zeleninový trh. Vyběhla  jsem prázdné schody ve střední části mostu a pokračovala k novogotické arkádové stavbě u vody, kde už rybáři a prodejci stačili vystavit své dnešní úlovky. Je to pastva pro oči s nádechem exotiky zvláště pro ty, kteří pocházejí z vnitrozemí. Na ledové tříšti jsou vyložení korýši a ryby v perfektní kvalitě i s označením původu. Jejich oči jsou průzračně lesklé a ryby mají otevřená světle červená žábra – typické znaky čerstvosti. Nemůžu se vynadívat a přemýšlím, co jsem ve své dočasné benátské kuchyni schopná uvařit. Nakonec si vyberu rybu, kterou obratem dostanu vykuchanou a připravenou ke kuchyňskému zpracování. Ještě síťka čerstvých slávek (cozze) vylovených z moře. Jsou pochopitelně o něco dražší než ty, jež vyrůstají v umělé pěstírně. Nesmím zapomenout sundat jim „vousy“, jimiž jsou zachycené na skaliscích, jak mi vysvětlovala Antonia, moje benátská kamarádka a dodala: „Víš přece, že ty druhé mušle srdcovky (vongole) žádné vousy nemají, protože žijí v písku.“ Aha, jsem ráda, že už to vím.

V další části trhu na Rialtu jsou pulty vyložené ovocem a zeleninou. Prodavač se často zeptá, co jste si koupili za maso (samozřejmě rybí) a nabídne zeleninu, která k němu bude nejvhodnější. Nesmí chybět nějaká čerstvá bylinka a kousek ovoce. Za pár eur, opravdu za pár, máte skvělé jídlo na dva dny. Je snadné propadnou benátské kuchyni, v níž se neprosadilo vepřové maso, neboť pro jeho výrobu se nikdy nenašlo to správné místo. O skotu ani nemluvě. Logistika práce se zvířaty byla složitá a všechno kolem nich bylo příliš drahé. Daleko jednodušší, chutnější a zdravější jsou dary moře. Ale ani s nimi se to nemá přehánět.

Pamětní deska na Rialtu se jmény tří stavitelů: Alvise Zorziho, Marcantonia Barbara a Giacoma Foscariniho. Zmíněný je také dóže Pasquale Cicogna. Jeho erb je umístěný nahoře nad deskou.

Řekla jsem si, že se s nákupem vrátím domů stylově a nechala jsem se převézt na druhou stranu kanálu gondolou. Během těch pár minut cesty přívozem jsem se mohla kochat pohledem na Rialto. Jeho stavbě v istrijském mramoru předcházela desetiletí složitých diskusí nad předloženými návrhy. Materiál pro stavbu nebyl vybrán náhodou, neboť vápencový kámen z Istrie je tady používán často. Neabsorbuje totiž vodu, a tím pádem nezatěžuje křehké podloží Benátek. Má ovšem jednu vlastnost, na kterou je třeba dát velký pozor – když prší, strašně klouže.

Bylo jasné, že dřevěný most musel být nahrazený, aby vyhověl narůstajícím obchodům i množství lidí. Jenže jak takové masy kamene zapustit do vody a do okolní zástavby? Nakonec se dílo podařilo díky staviteli Antoniovi da Ponte a nám dnes připadá, že tu v této podobě musel být odjakživa, ještě dávno předtím, než Shakespeare vdechnul život svému Sheylokovi v Kupci benátském.

A teď s librou masa (rybího!) v tašce rychle do lednice.

© Text a foto Michaela Krčmová