Je fascinující, jak rituál spojený s volbou nového papeže, hlavy katolické církve, přitahuje věřící i nevěřící. Je v něm cosi mysteriózního, něco, co se nás vnitřně dotýká a my ani nevíme přesně proč.

Pohled od hradeb na papežský palác ve Viterbu

Papežská volba je tajná, dost možná, že je jediná skutečně tajná. Kardinálové volitelé jsou společně uzavřeni bez komunikace s vnějším světem. Nesmějí sledovat média, číst tisk, používat počítače a mobilní telefony. Nic by je nemělo rozptýlit od naprostého soustředění, vědomi si své zodpovědnosti.

Papež je sice nejvyšším představitelem nejmenšího státu Vatikán, jenž má rozlohu pouhých čtyřicet čtyři hektarů, ale je nejvyšší morální autoritou světa daleko většího. To, co zbylo z bývalého církevního státu zabírajícího celou střední Itálii, je dnes výsledkem Lateránských dohod z roku 1929. Podepsal je tehdejší předseda italské vlády a Fašistické strany Benito Mussolini se státním sekretářem Vatikánu Pietrem Gasparrim.

Proces volby se řídí pevně stanovenými pravidly a všichni čekají na osvobozující větu pronesenou latinsky Habemus papam – doslova máme papeže, zvolili jsme papeže. A miliony věřících si mohou oddechnout. Na balkoně Svatopetrské baziliky ji vysloví kardinál – protojáhen. Pontifex maximus je znám a atmosféra Svatopetrského náměstí je nabitá energií a jásotem. Lidé si zvolili zástupce Boha na zemi.

Lodžie papežského paláce ve Viterbu

Bílý kouř stoupající nad střechu Sixtinské kaple oznamuje městu Římu, že má nového biskupa a zbytku katolického světa (tvoří ho třiadvacet katolických církví), že mají nového šéfa. Co předcházelo jeho volbě musí být zahaleno mlčením pod hrozbou vyobcování z církevního společenství – pouze naše fantazie a spekulace smějí spřádat domnělé frakce, výměnné obchody a jiná spiklenectví. Ale co když jde opravdu o pouhou fantazii a nic takového se v současnosti už neděje? K těmto úvahám nás ovšem podněcují mnohé papežské volby v minulosti.

Úplně první konkláve, tedy tajná a uzavřená volba, se konala v letech 1268 až 1271 ve Viterbu, městě asi 80 kilometrů vzdáleném severně od Říma. 29. listopadu 1268 tam zemřel papež Kliment IV., a podle tehdejších zvyklostí se volilo na stejném místě. Volbu zahájilo dvacet kardinálů, z nichž čtyři se už nového papeže nedočkali.

V katedrále vedle papežského paláce ve Viterbu se bezúspěšně scházeli dlouhé tři roky, během nichž využívali bezvládí a čerpali z papežské pokladny. Zábava a dlouhé hodiny tlachání nad plnými talíři k ničemu nevedly. Navíc byli vystaveni masivnímu politickému tlaku, soupeřily spolu profrancouzská klika krále Karla I. z Anjou s příznivci Štaufů, ghibellini a guelfové (zastánci císaře a papeže). Navzájem se podpláceli a poslové ze všech koutů Evropy se potkávali ve dveřích kardinálských paláců ve městě.

Situace se zdála neúnosnou. Viterbští nad neukázněnými kardinály nakonec vyzráli, protože prefekt města je zavřel (cum clave – na klíč) v papežském paláci pouze o chlebu a o vodě. A když ani to nepomohlo, nechal jim strhnout střechu nad hlavou, aby zářijové slunce zrychlilo přemýšlení. Tento poslední zoufalý krok zabral. Svět se záhy dozvěděl jméno nového papeže. 1. září 1271 byl zvolen Tedaldo Visconti, úřad však převzal až následující rok pod jménem Řehoř X.

Jedna z mnoha viterbských kašen

Později se konkláve přemístilo do Sixtinské kaple, kterou nechal přebudovat Sixtus IV. První „sixtinské“ se konalo v roce 1492 a byl při něm zvolen kontroverzní vicekancléř Rodrigo Borgia, jenž vládnul jako Alexandr VI. Jeho jedenáctiletý pontifikát je sám o sobě neuvěřitelným příběhem, který taktéž nepřestává fascinovat, podobně jako tajemství papežské volby.

text a foto Michaela Krčmová