„…I když se Sandro snadno učil všemu, co chtěl, neměl nikde stání a žádné učení, čtení, psaní ani počítání mu nebylo po chuti. Otec, rozmrzelý tímto jeho podivínstvím, ho pokládal za ztracený případ a dal ho na zlatnictví ke svému kmotrovi Botticellimu, docela zdatnému mistru tohoto umění…“ píše Giorgio Vasari v Životech o Sandru Botticellim.

Jak se ovšem záhy ukázalo, Sandro přece jen k něčemu byl. Ve strýcově zlatnické dílně se projevilo jeho malířské nadání, které ho přivedlo k novému učiteli – do dílny vyhlášeného florentského malíře Filippa Lippiho.

Florentský kostel Ognissanti na stejnojmenném náměstí

Rodina Vespucci zadala Botticellimu fresku pro svou kapli v kostele Ognissanti

Alessandro Filipepi známý jako Sandro Botticelli se narodil 1. března 1445 v rodině koželuha Mariana Filipepiho ve via del Porcellana, kde bydleli řemeslníci a umělci. Největším vlastníkem pozemků v této části Florencie byla rodina Vespucci. Manželka bohatého obchodníka Marca Vespucciho, Simonetta, se stala múzou talentovaného mladého malíře. Zemřela však předčasně ve věku třiadvaceti let v roce 1476, pravděpodobně na tuberkulózu. Inspirovala Botticelliho k postavě Flóry a Venuše.

Freska svatého Augustýna pro kapli Vespucciů

Simonetta, jež pocházela z janovské patricijské rodiny, se také stala hrdinkou milostné aféry, která v sedmdesátých letech 15. století zahýbala florentskou smetánkou. Zamiloval se do ní Giuliano Medici, mladší bratr Lorenza Nádherného. Když Giuliano v roce 1475 vyhrál turnaj, věnoval svůj triumf právě Simonettě. O turnaji a o dvojici milenců píše Angelo Poliziano v poémě Stanze. Nikdo tehdy nemohl tušit, že pouhé dva roky po smrti Simonetty bude Giuliano úkladně zavražděn ve spiknutí Pazziů proti Medicejským. Kvůli tomu zůstala Polizianova poezie nedokončená.

Giuliano Medici na portrétu Sandra Botticelliho. Vznikl kolem roku 1478. Zdroj Wiki

Ze Sandrova rodiště ve via del Porcellana je to pár kroků ke kostelu svatého Salvátora Ognissanti, kde měla rodina Vespucci kapli a její výzdobu zadala právě Botticellimu. Za provedení fresky svatého Augustýna (kolem roku 1480) si malíř vysloužil velký obdiv a uznání, jak nás o tom ujišťuje Giorgio Vasari. V kostele je pochována Simonetta a nedaleko od kaple Vespucciů leží také samotný Botticelli v rodinné hrobce Filipepiů.

Vrcholné období pod ochranou rodiny Medici v Platónově akademii

V atmosféře vzdělanosti a galantnosti úspěšného města se rodí klasická Botticelliho tvorba, založená na myšlenkách humanismu a renesance. V Platónově Akademii, kterou založil Lorenzo Nádherný, se pěstoval novoplatonismus a jeho nejvyšší ideály: krása a láska. Pohanská mytologie sloužila jako základ pro křesťanskou spiritualitu. Botticelli se v akademii seznamuje s Angelem Polizianem, Marsiliem Ficinem, s díly Homéra, Ovidia. Příroda se snoubí s myšlenkami nové doby. Florencie prožívá zlatou éru zaštítěnou bankéřskou rodinou Medicejských. Sandro tvoří na vlně těchto humanistických ideálů.

Jaro – La Primavera

Starší ze dvou nejproslulejších Botticelliho obrazů je Jaro – La Primavera, který vnikl kolem roku 1478 na objednávku Sandrova přítele Lorenza Pierfrancesca de‘ Medici, bratrance Lorenza Nádherného. Na obraze v sadu pomerančovníků  kvete 200 druhů reálných květin a v popředí jsou zobrazené postavy z pohanské mytologie: Zefyr a nymfa proměňující se v Jaro, Venuše a tři Grázie, boží posel Merkur. Plátno nepředstavuje pouze jaro jako symbol ročního období, znovuzrození přírody a plodnosti, nýbrž také kvetoucí Florencii.

V podobném duchu o pár let později vzniká také Zrození Venuše – La nascità di Venere. Podle mytologie se Venuše zrodila z mořské pěny u ostrova Kypr. Opět jsou tu větry Zefyr a Aura, z oblohy nad mořem padají k hladině růže, Venušin symbol. Ona sama stojí v mušli v pozici cudnosti a dívka (možná jedna z Grázií) se snaží zahalit její nahotu pláštěm lehkým jako sám vánek.

Oba obrazy jsou v Galerii Uffizi chráněny neprůstřelným sklem a díky noční prohlídce jsme si je mohli do sytosti prohlížet a obdivovat se jim. Chodby zely prázdnotou a tma venku vytvářela iluzi tajemnosti, jež šla ruku v ruce s uměleckými poklady galerie.

Zrození Venuše – La nascità di Venere

Botticelli odjíždí do Říma a po návratu do Florencie malířským štětcem převypráví jeden příběh z Decameronu

Bylo otázkou času, kdy bude Botticelli povolán do Říma. Jeho pobyt ve Věčném městě se datuje do roku 1481, kdy na zakázku papeže Sixta IV. vytvoří tři fresky pro Sixtinskou kapli, což připomíná i Vasari: „Tak si Sandro v soutěži s řadou umělců, kteří tam pracovali s ním, ať už byli z Florencie, nebo odjinud, získal velikou slávu a jméno a dostal od papeže pěkné peníze. Protože je však podle svého zvyku žít z ruky do úst všechny utratil a spotřeboval už během svého pobytu v Římě, a protože zároveň byla také už dokončena a odhalena ta část výzdoby, která mu byla zadána, vrátil se rychle do Florencie.“

Botticelli se vrací do ochranné náruče Medicejských a maluje cyklus čtyř obrazů (1483), jež vyprávějí novelu o nešťastné lásce Nastaglia degli Onesti z Ravenny. V ničem by si svou dramatičností nezadal s dnes tolik populárními severskými detektivkami. Jde o osmý příběh pátého dne Decameronu, který vypráví Fiammetta. Zřejmě je objednal sám Lorenzo Nádherný jako svatební dar pro jemu oddanou rodinu Pucciů, novomanžely Giannozza Pucciho a Lucrezii Bini.

Noční chodba v nejvyšším patře Galerie degli Uffizi

Vzala jsem do ruky Boccacciův Decameron a začetla se do hororové povídky. Podobně hrozivý příběh měla zanedlouho pocítit samotná Florencie, když tam zavítal nový převor kláštera svatého Marka dominikánský mnich Girolamo Savonarola z Ferrary. Jeho ohnivá kázání o marnosti pozemského bohatství a apokalyptické vize o strašlivé budoucnosti zcela změnily atmosféru kvetoucího města. Na ulicích se zapalovaly hranice, na nichž hořely vzácné obrazy, luxusní šaty a zařízení domácností, šperky se odevzdávaly chudým.

Ze šprýmaře a bohémského umělce, který neudržel žádný peníz, se stala plačka, jež beznadějně propadla kouzlu charismatického vizionáře. Osudovým zlomem byl pro Botticelliho rok 1492, kdy zemřel Lorenzo Nádherný a vlády nad Florencií se ujal jeho syn Piero, jehož o dva roky později z města vyhnali. Malíř postupně ztrácel zákazníky a propadl se do chudoby. Takto odešel 17. května 1510 ve věku pětašedesáti let.

text a foto Michaela Krčmová