Usměvavý a srdečný. Navzdory tomu, že jsme se potkali poprvé v životě, u mě vyvolal dojem, že se známe hodně dlouho. Alessandro Ripellino, architekt žijící od roku 1986 ve švédském Stockholmu, narozený v roce 1957 v Římě, je synem italského slavisty, básníka, spisovatele a překladatele Angela Marii Ripellina. Následující rozhovor nebude pouze o otci a jeho legendární knize Praga magica (v Itálii vyšla poprvé v roce 1973), česky Magická Praha (různé edice), ale také o synovi, který je s Prahou spjatý podobně jako jeho otec.

Stihl jsi před naším rozhovorem procházku po Praze? Jak se Ti líbila?

Patří jí třetina mého srdce. Samozřejmě že je to také Řím, kde jsem se narodil, vyrostl jsem tam, studoval architekturu. Potom jsem potkal svou ženu a odešel jsem do Švédska. A tam je přirozeně ta třetí část mě samotného. Když jsem teď přijel do Prahy, tak jsem si prošel Královskou cestu. Praha se změnila, už nemá tu patinu, už není šedivá, ani domy nemají fasády, z nichž odpadává omítka. Nic ale nebylo zničené, jako třeba ve Stockholmu. Švédové prostě nemají smysl pro romantiku. I sem do Prahy pochopitelně dorazila globalizace a všechno to, co s ní souvisí. Ale Praha má pořád svoje kouzlo, ta směsice gotiky a baroka je nádherná. I když je opravená, vyčištěná a tak trochu více „plastová“.

Co znamenala pro Tvého otce? Jakou jí přisoudil roli ve svém životě?

Je to podobné jako se mnou. Jeho mládí se odehrálo na Sicílii, potom odešel studovat do Říma a následovala Praha. Myslím, že byl trochu zvláštní Sicilan, protože ve skutečnosti téměř o Sicílii nemluvil. Je však nějakým způsobem přítomná v jeho díle, zejména v tom básnickém, především sicilské světlo a sicilské baroko. Dokonce bych řekl, že právě baroko je jakýmsi spojovacím článkem mezi třemi světy, které miloval – mezi Sicílií, Římem a Prahou.

Můj vztah k sicilskému baroku je trochu rozporuplný, je na mě příliš expresivní a dekorativní. Co na to říká Alessandro Ripellino jako architekt? Chápavě se usmívá a odpovídá ve třetí osobě.

Architekt říká ano i ne.

Baroko se zrodilo v Itálii, stačí připomenout dvě velká jména: Borromini a Bernini. Barokní architektura pokračovala na Siciílii, kde na ni působily další vlivy. Tady ve střední Evropě baroko představuje například Ignác Diezenhofer. Byl to styl protireformačního hnutí, šlo o propagaci katolické církve, a proto musel být výrazně reprezentativní.

Jaké jsou tvé dětské vzpomínky na barokní Prahu?

Zvláštní je, jak se člověku hluboko do paměti zaryjí vzpomínky na pachy a vůně. Podobně jako můj otec nemůžu zapomenout na zápach kouře z uhlí, kterým se tehdy topilo. A také na světlo. Když otec připravoval knihu Praga magica pro italské vydání, chodil jsem po Praze a fotil. Už od dětství mě fotka lákala, ukázala mi cestu, jak v životě můžu jít dál. Byl jsem z rodiny, která byla někdy tíživá pro mladého člověka. Otec mě požádal o pár fotek z Karlova mostu, pochopitelně černobílých, abych je udělal kontrastně ke světlu. Aby se sochy na mostě proměnily ve stíny, a vynikly tak všechny jejich křivky. Například koruna světce. To byly opravdu velmi silné zážitky. A jestli tam tehdy chodili nějací turisté, anebo lidé, vůbec jsem o nich nevěděl.

Můžu spekulovat o tom, že tehdy se zrodila tvá budoucí profese? Ze vztahu světla a forem?

Když člověk vyrůstá v rodině, která měla jednu ústřední figuru, jakýsi pomyslný střed světa a tím byl Angelo Maria Ripellino, bylo nemožné vybrat si stejnou cestu. Člověk hledá svou vlastní. V určitém smyslu je třeba najít způsob, jak se osvobodit. Jsem šťastný, že jsem vyrostl v rodině s takovým kulturním zázemím, i když to zpočátku mé kariéry bylo opravdu těžké. Mým světem je vizuální umění – a i to je hodně přítomné v díle mého otce.

Prosím, vyprávěj mi také o své matce.

Moje matka se poznala s otcem právě tady (v Italském kulturním institutu) v roce 1946. Byla jednou ze studentek mého otce. Zamilovali se a ona o rok později úplně sama odjela do Itálie. Poprvé v životě přijela k Jadranskému moři, kde zůstala pár dní. Potom se vydala přes Apeniny, a to představovalo velký problém, protože země byla zničená válkou, všechny mosty zbořené. Dorazila neohlášená do Říma, do domu, kde můj otec bydlel se svými rodiči. Zaklepala na dveře, ty se otevřely a matka Ripellina se zeptala:

„A ty jsi kdo?“

„Jsem kamarádka vašeho syna.“

„Angelo není doma.“

Bylo jí tehdy dvacet čtyři let. Představ si, že sicilská kultura byla v roce 1947 na hony vzdálená od té středoevropské. Ale potkali se, vzali se a rozhodli se žít v Itálii společně v jednom domě s otcovými rodiči. A Ela (dívčím příjmením Hlochová), moje matka, pak napsala o tom, jak se střetly dvě naprosto odlišné kultury. Až v roce 1959, to mi byly dva roky a mé sestře deset, jsme mohli přijet do Prahy a konečně se potkat s „babičkou“. Moje fantastická česká babička, pocházející z dobře situované pražské měšťanské vrstvy, měla společně se svou sestrou dům v ulici Karoliny Světlé. Ovšem jen do té doby, než jim ho komunisté vzali. V šedesátých letech jsme do Prahy jezdili víceméně pravidelně, ale můj otec začal mít zdravotní potíže.

Tím začalo takzvané dobříšské období, které skončilo vynuceným odjezdem z Československa v srpnu 1968.

Byli jsme hosté, celá rodina, v dobříšském zámku, který vlastnil Československý svaz spisovatelů. Na Dobříši ve skutečnosti otci zachránili život, všechny nás tam léčili antibiotiky, které se v Itálii ještě nepoužívali. Léčbu mého otce řídil primář Petr Ostrý a s otcem se stali přátelé. Pro mě jako dítě žít na zámku, v takovém malém Versailles se zahradou a jezírkem, bylo naprosto úžasné. Byla tam skupinka dětí od jiných československých spisovatelů a s těmi jsme si hráli. Byl to ráj v zeleni na rozdíl od rozpáleného Říma. Mám jednu jasnou vzpomínku. Když jsme vešli do pokoje, kde jsme měli bydlet, můj otec sundal ze zdi obrazy. Odlepil z nich mikrofony a přerušil kabely. Za dva dny se to opakovalo znovu a znovu. V srpnu 1968, den před invazí vojsk Varšavské smlouvy, nám zatelefonovali z ministerstva, abychom okamžitě odjeli pryč z Československa. A tak jsme v autě projeli na hranice s Německem směrem na Norimberk. Po cestách jsme potkávali tanky, byl to děsivý obrázek, nás však kupodivu nikdo nezastavil. Otec nějakou dobu v Norimberku pokračoval ve své práci korespondenta pro týdeník l’Espresso.

Promluvme si o knize. Praga magica, česky Magická Praha. Není to zrovna lehké čtení.

To tedy není. Otec preferoval psaní rukou a používal různě barevné inkousty. Každou barvou psal jiný text, ten následně rozstříhal nůžkami a vzájemně je propojil. Vytvářel různě barevnou koláž ze zeleného, červeného a fialového textu. Hodně mu při tom pomáhala matka. Vůbec nevím, kde manuskript knihy skončil. Možná by věděla víc moje sestra. Když moje matka zemřela (pozn. 2010), dávno jsem nežil v Římě. Ona byla mému otci životní partnerkou i spolupracovnicí, hlavní opatrovnicí otcových věcí. Kvůli tomu, že kniha je textovou koláží, není snadné ji číst a ještě se k tomu připojuje otcova posedlost uvádět zdroje, z nichž čerpal. Jeho hlava pracovala pořád, on byl stále v práci, nikdy neodpočíval. Dokonce se v noci budil, vstal a šel si něco zapsat.

Kdy jsi poprvé četl otcovu knihu?

Otec mi dal číst kousky textu někdy v roce 1972 nebo 1973, ale moc jsem jim nerozuměl. Šlo tehdy o to, vybrat k nim ty správné fotografie. Znovu jsem knihu četl v roce 1978, kdy můj otec zemřel. Bylo mi jednadvacet let.

Kniha Praga magica vytvořila mýtus o Praze. Způsobila, že generace Italů touží alespoň jednou za život toto město navštívit. Nejsem si ovšem jistá, jestli také knihu četli.

Tomu nevěřím ani já. Ale je přece krásné věřit mýtům! Asi to způsobil i titulek knihy, který vymysleli v nakladatelství Einaudi. Můj otec chtěl jiný, více intelektuální, něco jako Il Trucco dell’anima. Je evidentní, že to byla šťastná volba, protože udělala knihu populární. Jenže můj otec se nikdy nestaral o to, aby byl známý. Byl vnitřně přesvědčený, že tak to má být.

Poslední otázka. Jak jsi oslovoval svého otce?

Papá. Tatínek.

Děkuji za rozhovor. Vznikl k 100. výročí narození Angela Marii Ripellina a 50. výročí od vydání jeho nejznámějšího díla Praga magica.

foto Jana Filková, IIC