Když se před námi na vysokém kopci kraje Umbrie vylouplo město Orvieto, čekala nás ještě jedna cesta dolů plná zákrut a totéž zase zpátky nahoru. Středověké domy rozeseté kolem něj věstily problém s parkováním a horké počasí slibovalo upachtěný výstup do kopce. Jenže zázraky se dějí: z parkoviště vede nahoru výtah, který střídají jezdící schody podobné těm z pražského metra. Následuje prudký střih: pohyblivé schodiště ve skále se promění ve spleť středověkých uliček, hospůdek a krámků s keramikou. K dómu zbývá jen kousek.

Hlavní loď orvietské katedrály

Na nejvyšším bodu města začala koncem 13. století monumentální stavba, na níž se v průběhu dalších století vystřídala řada umělců. Okouzlila nás štíhlá elegance mramorového průčelí se čtyřmi věžičkami, bronzovým beránkem a mozaikovou výzdobou znázorňující korunování Panny Marie. Právem si místní katedrála vysloužila fámu o jedné z nejkrásnějších staveb střední Itálie. Navíc legendárně spjatou s Čechami, i když slovo Boemia se tu nikde neobjevuje.

Ve skřínce pod oltářem má být relikvie roucha spojeného s Bolsenským zázrakem, kaple Corporale

V jedné ze dvou postranních kaplí, která se jmenuje Cappella del Corporale je v tabernáklu uchováno roucho. Není to ledajaký kus látky, nýbrž liturgický oděv jistého Petra z Prahy, který v městě Bolsena sloužil mši během své cesty do Říma. Podle legendy mu v okamžiku proměňování začala v rukou krvácet hostie a potřísnila mu šaty. Jde o takzvaný Bolsenský zázrak. Z rozhodnutí papeže pak bylo roucho umístěno v orvietské katedrále. Někteří dokonce tvrdí, že kvůli rouchu byla celá stavba postavená. Místo natolik posvátné, že kapli můžete navštívit samostatně, a to bočním vchodem, aniž byste zaplatili vstupné.

My jsme těch pár eur docela rádi dali. Vstoupit do krásné gotické lodi kostela se v Itálii příliš nedaří, neboť gotiky je na Apeninském poloostrově vskutku málo. Míříme ještě do druhé kaple svatého Brizia, pojmenované podle místního biskupa, ochránce Orvieta. Je vyzdobená raně renesančními freskami Beata Angelica, po němž práci převzal a dokončil Luca Signorelli z Cortony. Toto jméno je hodné zapamatování, protože jeho fresky zpodobňující Antikrista a Dantovo peklo jsou velkolepé. Nemohl si odtud Michelangelo odvézt inspiraci k malbě v Sixtinské kapli? Kuriozitou je údajná podoba Signorelliho manželky v postavě ženy letící na ďáblovi s roztaženými křídly.

Mysl a potřeba krásy byly naplněné, ještě nám zbývalo naplnit žaludek. A k jídlu, jak jinak, je třeba ochutnat proslavené víno Orvieto. Na místních kopcích už ho začali pěstovat Etruskové, po nich potom Římané. Původní varianta byla sladká, neboť se hrozny nechávaly napadnout ušlechtilou plísní během podzimních mlh. Dala jsem přednost suchému Orvietu, neboť pálící slunce nad hlavou a sladké víno jsem vyhodnotila jako nebezpečnou kombinaci pro návrat domů. Přece jen je to tu samá prudká zatáčka. Addio Orvieto!

Fresky Lucy Signorelliho v kapli svatého Brizia

text a foto Michaela Krčmová