Vyprávět Itálii | Jeden Ital v Praze. Kniha pro ty, kteří nechtějí zemřít v nevědomosti
1424
post-template-default,single,single-post,postid-1424,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,vertical_menu_enabled,qode-title-hidden,qode_grid_1300,side_area_uncovered_from_content,qode-content-sidebar-responsive,columns-4,qode-theme-ver-17.2,qode-theme-bridge,disabled_footer_top,disabled_footer_bottom,qode_header_in_grid,wpb-js-composer js-comp-ver-5.6,vc_responsive

Jeden Ital v Praze. Kniha pro ty, kteří nechtějí zemřít v nevědomosti

Enzo Mancini je inženýr a architekt z italského kraje Molise, který pracoval a pobýval v Praze. Své pražské zkušenosti, které začaly v roce 1976, popsal v knize Un italiano a Praga. Cronache e storie. Zatím k dispozici pouze v italštině, ovšem rozhovor je přepsaný do češtiny.

Knížku přijel prezentovat do Prahy, a při té příležitosti vznikl tento rozhovor. V knihovně Italského kulturního institutu na Malé Straně.

Co byl pro Tebe rozhodující moment pro napsání knihy?

Potěšení z toho, že tím, že budu psát, tak znovu prožiji hezké chvíle mých pražských pobytů. V Praze jsem byl nejprve z pracovních důvodů, Praha byla nádherná a já jsem si to užíval. Moc se mi líbila její architektura a na ulici jsem často zakopával, protože namísto toho abych se díval na zem, koukal jsem nahoru.

Kdy jsi přijel poprvé?

V srpnu 1976. Tehdy jsem pracoval pro jednu firmu v Lucembursku, na budově, která je vyobrazená na bankovce v hodnotě 500 €. Jeden projektant stavby v Praze (budova TOKOVO, dříve KOVO v Holešovicích) tehdy propadl kouzlu pití piva a kráse Pražanek, až z toho měl zdravotní problémy. Firma se rozhodla ho propustit a vyvstala potřeba poslat za něj okamžitě do Prahy náhradu. Nikdy předtím jsem tady nebyl, vůbec nic jsem o Praze nevěděl, ale byl jsem zvědavý. Napoprvé to bylo s přestávkami šest měsíců.

Do Prahy jsi zavítal pár let poté, co ji opustil Angelo Maria Ripellino, italský básník a spisovatel, který o ní napsal proslulou knihu Praga magica. Četl jsi ji předtím, než jsi přijel? V Itálii vyšla v roce 1973.

Neznal jsem ji předtím, než jsem dorazil do Prahy. Po příjezdu jsem hledal něco, co bych si o městě přečetl v italštině, ale našel jsem jenom knihy plné krásných fotografií z té doby. Pamatuji si, že jsem jel do Pavie navštívit jednoho mého kamaráda, který tam studoval a měl jsem na autě českou poznávací značku. Zaparkoval jsem a šel s kamarádem na oběd. Když jsme se vrátili k autu, chodil kolem něj strážník a chtěl mi dát pokutu. Za co? Za cizí poznávací značku? Mezitím co jsem čekal, až strážník odejde, všiml jsem si, že je v blízkosti knihkupectví. Zeptal jsem se: „Máte knihu o Praze?“ „Podívejte, mám tuto od Ripellina,“ řekl mi knihkupec. Bylo to asi v roce 1977 a stalo se to vlastně náhodou.

Praga magica je poetická až básnická próza. A tvoje kniha?

Samozřejmě ta moje je úplně jiná. Chtěl jsem napsat něco pro italského turistu, o věcech, které mě zajímají: o architektuře, literatuře, historii, politice. Byl jsem fascinovaný historií stalinských procesů, filmem Costy Gavrase natočeného podle knihy Artura Londona Doznání. Knížka putovala jako samizdat a jedna moje pražská kamarádka mi vyprávěla, jak ji její otec musel přečíst během čtyřiadvaceti hodin, a potom ji poslat dál, než na to přijde Státní bezpečnost. Co se týká literatury, hodně mě informoval Ripellino. Moje knížka se jmenuje Un italiano a Praga, chtěl jsem totiž také připomenout Italy, kteří žili přede mnou v Praze a byli mnohem významnější než já: Petrarca, Casanova, Giordano Bruno, Cola di Rienzo a mnozí další, první notář v Praze Enrico da Isernia. Ti všichni zanechali v Praze nějakou stopu, všichni něco udělali. Například Casanova kromě svého pobytu na Duchcově navštěvoval v Praze zednářskou lóži, která byla v ulici Karolíny Světlé, tam kde je dnes hotel Mozart. Casanova tam měl potkat právě Mozarta, i když o tom nemáme žádný doklad. Snad jen to, že tehdy bylo 19. března a svátek Josefa – Giuseppa. Casanova napsal jisté Giuseppině báseň ve francouzštině, stejně tak Mozart jí složil hudbu. Casanova byl Benátčan stejně jako libretista Mozarta Lorenzo da Ponte byl z Benátska. Casanova si od něj půjčil peníze, které nemohl vrátit, a tak mu řekl: „Peníze nemám, ale budu ti toho hodně vyprávět.“ Svěřil se mu se svými milostnými eskapádami a Ponte je využil v libretu opery Don Giovanni. Takové historky se mi opravdu líbí.

Enzo Mancini u pamětní desky v místě, kde byl pohřbený barokní stavitel Jan Blažej Santini Aichel. I o něm se v knize píše

Pár slov na závěr. Co pro Tebe Praha znamená?

Praha je pro mě živoucím srdcem střední Evropy, řečeno termínem, který poprvé ve svém eseji použil Fridrich Naumann. Tím chci říct, že Praha je městem velké kultury, velké architektury, velkých dějin i literatury. Praha je městem pro toho, kdo nechce umřít v nevědomosti. Pro mě je středem světa.

Děkuji za rozhovor.

foto Michaela Krčmová